a tak přišel den, kdy jsem si řekla: "DOST!".
Denně potkáváme spoustu lidí, kteří nás okouzlí svým šarmem, vzhledem, vkusem, slovní zásobou... Nebo jsou tu naopak ti, kteří nás nezaujmou vůbec. Mikina Vans viděná u stovky dalších lidí? Pytlový batoh Nike zahlédnutý u spousty studentů? Triko NYC z New Yorkeru nošené asi pěti lidmi na naší škole? Ne. Takoví lidé mě opravdu nezaujali, spíš upoutali pozornost tím, jak si koupili stejné tričko jako má sousedka.
Příchod do školy rozpoutal trochu BOOM v naší třídě. Nejen díky novým spolužákům, ale také kvůli tomu, že se mě spousta lidí ptalo, jestli jsem nepronakupovala celé prázdniny. A když jsem týden chodila v novém oblečení a každý den na mě tento dotaz padl, už jsem neodpovídala, nereagovala, jenom se v hloubi duše zlobila.
Samochvála smrdí a tímto heslem se naprosto řídím. Dokonce pozoruji, že mi vadí i chvála od ostatních. Nedokážu na poznámku: "Máš krásný nový tričko", nijak odpovědět. A říct pouhé děkuju mi přijde málo. Kolikrát bych spolužačky za milé poznámky zulíbala nadšením, ale to samozřejmě nejde. Přeci jen mám trochu jinou sexuální orientaci. O to ale samozřejmě nejde a já opět vybočuji z tématu. Jenže když je těchto milých poznámek přespříliš, člověk kolikrát lituje toho dne, kdy se s maminkou vydal na nákupy a prostě si nechal několik kousků od maminky koupit. A právě potom to dopadá tak, že se lidé ptají na nemístní otázky, které kolikrát člověka urazí. (O poznámce "Ty jsi snad vykradla banku, že máš nový oblečení ne?", se raději nezmiňuji. V tu chvíli jsem si připadala jako bývalý bezdomovec).
A čím více je člověk chválen, tím více si na to zvyká. A já jsem jasným příkladem. Dobrovolně se přiznávám, že mé spolužačky mi chválou zvýšily sebevědomí, dobrovolně se přiznávám, že nosit oblečení, které jsem dřív nesnesla, mě zkrátka baví... Ale nechci dopadnout jako ty, které potkávám na chodbách s nosánkem nahoru. Taková já nejsem.
Ale i přes to, nakupuji ráda. Více než kdy předtím. Ale vím, že mě to jednoho dne přejde. Tak jako mánie s kosmetikou, která trvala asi půl roku. Oblečení stále nemám tolik, kolik bych si přála, ale už mě pocit prázdné skříně začíná opouštět. Ale i tak se cítím v mém novém křiváku a tmavých vlasech dobře. Sebevědomě. Ne jako šedá myš, kterou jsem byla celý prvák a v devítce. Takovou nechci být a dávám to jasně najevo.
A dnešní poznámka od mé spolužačky mě vlastně dovedla k tomuto tématu. "Míšo ty jsi nějak změnila styl viď"? Někdy si říkám, že nad sebou málo přemýšlím a až dnes jsem si uvědomila, že ano. I když si v křiváku připadám jako fesťákový hajzlík, nejsem taková. I když by mě každý typl na záškoláka s cigárem v puse, nejsem taková. Jsem stále tou, která se denně učí na příští den, píše si všechny poznámky, plní úkoly a nechodí po nocích venku. Nekouří bleblajzy a nechlastá žíraviny. Jsem stále tou, kterou jsem bývala dřív. Možná jen trochu živější, šťastnější a podle některých i novější.
Žádné komentáře:
Okomentovat