Mí drazí čtenáři,
zajímala by mě odpověď na zásadní otázku, kterou pokládám
téměř všem, které po čase poznám. „Jak jste na tom se seznamováním?“ Protože já
jsem naprostý extrovert a moc si užívám, když mohu poznat někoho nového,
neznámého. Někoho, kdo se může stát mým novým blízkým kamarádem, člověkem,
kterému bych se mohla po čase svěřit. A i když si občas pokládám za chybu, že
jsem možná až zbytečně otevřená a měla bych se více uzamknout do sebe, užívám
si ten pocit okruhu nových lidí, jejichž vlastnosti mohu den ode dne více a
více poznávat.
A právě tito lidé mi pokládají otázky, třeba např. odkud
jsem, jak mohu dojíždět denně 60 kilometrů do místa, kde studuji? A já si pak
pokládám tu samou otázku. Jaký to má vlastně význam? A nebyl by přeci jen lepší
intr? Proč každý den sedím dohromady 100 minut ve vlaku, místo toho, abych si
mohla alespoň hodinu a půl přispat a jít rovnou do školy? Těch pár důvodů, proč
tyto lákavé faktory zavrhuji, vám s radostí povím.
Učím se, jak se nechovat
Denně ve vlaku potkávám lidi, kteří se chovají tak, jak si
představuji, aby se lidé chovat neměli. A ano, budu ten zazobaný a znepokojený
Čech, který je kritický ke svému vlastnímu národů a hlavně k lidem, kteří jej
tvoří. A ano, budu říkat, že Češi jsou zkrátka banda zamindrákovaných a
uspěchaných chudáků. A já patřím mezi ně.
Dennodenně se snažíme vše uspěchat, chvíle, které bychom si
přáli si nejvíce užít, jsou pro nás spíš na obtíž a místo příjemných procházek
městem a jeho přírodními částmi si vozíme zadky v zadýchané městské, která
je tak šíleně stereotypní. Místo toho, abychom poznávali ulice, poznávali
situace, ze kterých se můžeme poučit, se necháváme zlákat útratou několika málo
peněz, které investujeme do prostředku, který by přitom vůbec nemusel
existovat. Kdyby Češi nebyli líní. Kdyby raději sedli na kolo a vyjeli. Kdyby,
kdyby, kdyby…
Učím se, jak přemýšlet sama nad sebou
I když bych občas telefony nejraději zahodila, zničila a
zadupala, děkuji za ně. Děkuji za to, že je můžu využít k poslouchání
písniček a děkuji za to, že hudba mě přiměje přemýšlet sama nad sebou. Každým
dnem poznávám kousíčky toho, čeho bych jednou chtěla dosáhnout. Plánuji si, jak
zvládnout cesty, kterými se denně snažím prodrat a stále neúspěšně se vracím na
začátky a marnivě přemýšlím, jak úspěšněji docílit nějakého konce. Cesty vlakem
mě inspirují a dopřávají mi mnoho času, při kterém si mohu užít trochu soukromí
se svým vlastním životem.
Učím se, jak neskončit
Zní to divně, nesmyslně a neúplně? Stejně jako ježdění
městskou dopravou je i jízda vlakem neskutečný stereotyp, který mi dodává
jistotu, že to budou jen čtyři roky, co budu takhle dojíždět. Protože pak
přesídlím tam, kde si budu moc tu hodinu a půl, ne-li víc, přispat. A stereotyp
mě také utvrzuje v tom, že chci změny, kterých ráda docílím po tom, co
dodělám tuhle zatraceně skvělou střední (přívlastky zatraceně skvělou nemyslím
ironicky, tu střední opravdu miluju!!!).
Takže vnímejte ježdění ať už vlakem, nebo autobusem, jako
přínosnou „aktivitu“, která vám může mnoho dát. Protože jak často si dvakrát za
den můžete najít těch 50 minut jen pro sebe? Ale pozor!!! Jízda autobusem nebo
vlakem je vhodná jen opravdu v krajních situacích! Pokud máte dům 2
kilometry od školy, opravdu není potřeba „emhádéčka“ využívat.
Žádné komentáře:
Okomentovat