Těšit se na něco je lidské, normální a přirozené. Ale
způsob, jakým se těším já na zítřejší den, se nevyrovná těm, které jsem kdy
jindy prožila. Zítřek odstartuje následující týden v Itálii, která bude
tím nejvíce nezapomenutelným zážitkem na celé střední. I když, bůh ví, co ještě
přijde. J
Směsici všech mých nadšení ze zítřka doplnila dnešní
návštěva kina. Ano, milovnice Divergence, Thea Jamese a celé knižní trilogie
šla na Rezistenci. Těšila jsem se na ni jako malá, avšak pocity z ní mám
smíšené. Zezačátku jsem měla chuť odejít, nelíbilo se mi, jakým způsobem byla
Rezistence natočená, a obecně mě rozčiloval naprosto zjednodušený děj. Vše se
pak zlepšilo a já z kina odešla naprosto nadšená.
Nevím, zdali se může stát, že díky filmu pochopím knihu.
Tentokrát jsem toho byla svědkem a doteď se tomu směju. Je celkem zajímavé si při
každé scéně říkat: „Jo tak takhle to bylo…“ Nevím, jestli se mi děj z knihy
zaznamenával i do mé paměti, ale myslím si, že začínám být sklerotikem.
Dnešní den se zaryje do mé paměti, protože jsem si jej
naprosto skvěle užila a úspěšně tak oslavila přítelovo narozeniny. Pochopila
jsem, že takové dny nahradí všechny dny, kdy nemůžeme být z časových důvodů
spolu. A o to je to hezčí a láskyplnější. (Jak dojemné, že?)
Tímto jednoduchým, ale za to extrémně euforickým článkem se
s vámi loučím a doufám, že se za týden opět sejdeme u jednoho článku,
který bude plný nadšení a vzpomínkových fotek. Mějte se krásně. <3
Žádné komentáře:
Okomentovat