Jak jsem lezla do svých výšin - horolezecká stěna

Mí drazí čtenáři,
ani ne před dvěmi týdny (vlastně ano, dnes jsou to dva týdny), jsem navštívila jedno záhadné a krásné místo, které se stalo mým oblíbeným. Byla to jakási láska na první pohled, i když trošku zastrašená a vyděšená. Popravdě, čekala jsem, že oslavu pálení čarodějnic a Májku oslavím trochu jiným způsobem, ale lezení po stěnách s mojí kamarádkou se mi zdálo mnohem originálnější a stoprocentně zábavnější. Je sice pravda, že jsem díky této mini-akcičce neviděla svojí neteř v krásném čarodějnickém hábitu, ale čert to vem, fotografie mi naštěstí stačily.

A tak jsme se do všeho pustili spolu s kámošky taťkou, který byl spolehlivý "jistič" nebo jak to říct. Nemyslím tím jistič elektrický, ale jako pán, který nás jistil při lezení do obrovských výšek. :-) Naštěstí nejsem ta z těch, které by se bály mega výšek a nedokázaly se podívat dolů. Ještě jsem stále schopná vylézt na nějaké rozhledny a užívat si výhled, i když Stezka korunami stromů byl už možná trochu extrém, ale nápaditý extrém.

Při prvních ukázkách lezení do výšek jsem sledovala co nejvíce vychytávky mé kamarádky a v duchu mi naskakovala taková ta poukazující upozornění, že tohle nikdy nezvládnu. Při nasedání do takovýho toho něčeho v čem se sedí (nejspíš sedák) jsem zjistila, že to bude ještě horší než se zdálo. Ale začala jsem.
Nejraději jsem se držela úchytů, které jsem mohla chytit celou rukou a držela je krásně v dlani. O to horší byli ti malí capartíčci, na které jsem si sotva opřela nohu. První lezení dopadlo kupodivu v pořádku a já se nemohla dočkat dalších!

Lezli jsme i bez jištění, takové ty trasy, které máte vyznačené a musíte se jich držet. Například zelená trasa byla ta, jejíchž úchyty měly kupodivu zelenou barvu! Trochu jsem si při těchto trasách procvičila taktiku, ta se mi jistě bude hlavně na airsoftu hodit.

Po dlouhé hodině jsme obě začaly pociťovat jemné bolesti rukou, ale já nechtěla přestat. Lezla jsem všude, kde jsem si věřila, ale někdy to dopadlo tak, že jsem skončila v polovině a lezla dolů. Hold si v určitých věcech stále nevěřím, ale já doufám, že to příště napravím.

Já kamarádce děkuji za zpestření dnu čarodějnic a také za odbourání mého strachu z takovýchto výzev. Je sice pravda, že na skály to ještě není, ale postačí i takové osmimetrové stěny. Doufám, že brzy opět tak super místo navštívím. A co vy, už jste někdy lezli do obrovských výšin?