po několika oznámeních nebo spíše informováních od mých spolužáků a přátel o tom, že se dívali na má videa, jsem asi pochopila, že netočím jen tak pro srandu králíkům. A tak jsem zauvažovala nad tím, jestli mám brát opravdu svůj blog a youtube vážně.
S těmito dvěma, řekněme mými "druhými světy" se nijakým způsobem nepropaguji, nevydělávám si ani pomocí youtube, ani pomocí blogu. (Pokud se nepočítá psaní článků na jiné weby, kam píšu spíš pro radost). A vlastně jsem nikdy nevěděla, že mě budou jednoho dne zastavovat na ulici lidé, kteří mě normálně na základní škole nepozdravili a nyní mě zastaví se slovy "Máš hezká videa na youtube". Jsem z toho zmatená a někdy dokonce nevím, co mám vlastně říct.
Když jsem se jednou nechala vyzkoušet z češtiny, má učitelka mě u své katedry přivítala tím způsobem, že mě informovala o tom, že její dcera kouká na má videa. No... To, že jsem byla rudá jako rajče se nepočítá, ale měla jsem v sobě smíšené pocity. Někdy totiž vlastně nevím, co si o mě ostatní myslí. Jestli jsem jen naivní puberťačka, která neví, co s volným časem? Nebo se snad chlubím něčím, co není za mé peníze na kameru? (Toto téma bych ráda prodiskutovala jindy, ale musím ho sem zahrnout). Nebo jsem snad dokonce slečinka, která se potřebuje zviditelnit? Samozřejmě, nic z toho NENÍ pravda, ale někdy mi pohledy ostatních dospělých trochu naznačují, jestli to myslím opravdu vážně nebo je to snad jen trapný fór?
To, že mám smíšené pocity z pocitů a názorů na mé koníčky od ostatních lidí je jedna věc. Ale ta druhá a možná ještě horší je nadšení z těchto povzbuzujících vět, které téměř denně slýchávám. Víte, raději bych slyšela větu: "Včera jsem si přečetla tvůj nový článek"... Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne sednu za kameru a dám to na youtube, ale psát články a dávat je na můj blog, to ano. Miluji psaní nadevše a youtube je jen taková vedlejší aktivita, kterou vlastně nedělám pravidelně a jen někdy se k ní opravdu s radostí odhodlám. Jedna věc je jistá, youtube bych se nerada vzdala, ale dokážu si bez něj oproti blogu život představit.
Bez blogu bych byla vlastně nic. Večery bych trávila nad knihami - zní to krásně, ale někdy potřebuji i něco jiného, než je čučení do písmenek na displeji. Raději sleduji naskakující písmenka do wordu, která do textového editoru padají pomocí mých prstů a myšlenek, stejně jako teď. A tak si někdy kladu otázku, proč se vlastně lidé raději podívají na videa, než aby si přečetli článek? Videa jsou důvěrnější, lepší, jednoduší? Jsem z toho zmatená.
I tak jsem za takové větičky ráda a alespoň vím, že má práce není k ničemu. Sice mě zamrzí, že hodina denně věnovaná mému blogu se vytratí do prázdna, ale pořád vím, že je tu pár lidí, kteří můj blog navštěvují pravidelně a patří jim za to obrovský dík. <3
Žádné komentáře:
Okomentovat