Zdravím své milé čtenáře a čtenářky,
znáte takový ten pocit, kdy byste chtěli nutně o něčem psát,
ale zároveň vám vaše mysl nedovolí nějaký smysluplný článek zplodit? Samozřejmě
takový pocit většinou zažívají asi jen redaktoři, blogeři, deníčkáři (existují
tací lidé?),... Nebudeme zbytečně mlít o kravinách, protože takové články
většinou nestojí ani za povšimnutí a to já tuze nerada. Chci, aby články byly
kvalitní, aby právě za to důležité povšimnutí stály a neuvízly zde na blogu
"jen tak".
Vše se krátí, tak jako se krátí život, doba života vašeho
Simíka, životnost aut... Panebože na co zase myslíš... Krátí se i prázdniny,
což je asi to nejnudnější spojení celého takového koloběhu nudných dnů, nudných
aktivit, nudných přestav, myšlenek. A protože jsem prostě šprt, i když se mi to
těžko přiznává, ale ano, nad učebnicemi ve školním roce sedím nonstop, myslím
na to, jaký druhák bude. Mám se do školy těšit? Nemám se těšit?
Každý žák střední školy se těší na přátele, srandu a blá blá
blá. Ale vezměme si to vše po pořádku. Kolik srandy se ve školním roce zažije?
Těch pár hodin po škole na Sokolském ostrově? Těch pár přestávek, při kterých
nám pusu ucpe jídlo? Těch několik hodin příprav na další vyučovací hodiny?
Kolik momentů z těch vzácných chvil jsou vtipné? Kolik momentů nás dokáže
přimět se zasmát nad nějakými zvrhlými kecy? Kolik momentů nás přiměje
filozofovat? A pak si tedy položme tu pravou řečnickou otázku: "Opravdu se
do školy těšíme nebo je to jen psychický pocit, který nás nutí k tomu se do ní
kvůli naším blízkým těšit?"
I přes to jsou ty úžasné momenty smíchu na celé střední
nejkrásnější a celé to pitomé smýšlení o právě napsané písemce dokonale
zlepšují. Ale protože já jsem zazobaný učeň, který neustále nervuje své
optimistické vědomí kvůli nastávajícím písemkám, dělám si hlavu z toho, jak
celý ten hnusný koloběh pitomého učení začne. Jak se všichni opět začneme z
písemek nervovat, klepat nohou do podlahy, kousat tužky do němoty, smát se
pitomostem, abychom se rozptýlili. Nechci si představovat další nechutné večery
s rozloženým sešitem na klíně, nohami nataženými na postel a s hrncem čaje v
ruce.
A i když si většina z vás řekne, proč se takhle nesmyslně šprtím,
odpovím vám tak jako svým příbuzným, přátelům, příteli. Vím, co chci od svého
života, a protože si dokážu nakládat vysoké nároky, přinutím své volné chvíle,
aby zmizely a nahradily je chvíle s tou trapnou dávkou učení. Jak nad dalším
školním rokem smýšlíte vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat