středa 2. prosince 2015

#PrayforParis není důvod obávat se cestování!

Ležím v posteli. Zahajuji svoji tradiční rutinu a tou je jako první navštívení Instagramu (odteď se vám budu jevit jako naprostá instagramová fanatička, ale nebojte, tak horké to zase nebude). Prohlížím si fotky mých oblíbených youtuberek, mých přátel. Začínám si všímat neobvykle častého výskytu fotek s Paříží, jejími památkami a podivnými obrázky s Eiffelovou věží. Hashtag #Prayforparis mě přiměje navštívit internet… Pak už jsem jen v šoku, běhá mi mráz po zádech, zatajuji dech a doufám, že je to jen sen. Jenže opak je pravdou, ze dne na den jsem se přesvědčila o tom, že lidé zkrátka nemají žádné hranice a věřit všem na potkání vůbec není bezpečné. Od té doby se ze mě tak trochu stal introvert. Introvert, který bude věřit jen těm, kteří mu přirostli k srdci za sakra dlouhou dobu.

Můj pohled na celou situaci se mění po chvíli, kdy se mí přátelé na facebooku začali přeměňovat na modro-bílo-červenou. Začala jsem tlouct hlavou o stůl. Stokrát raději bych byla, kdyby se každý, kdo se k tomuto „sociálnímu kroku“ rozhodl, vyjádřil k dané situaci, napsal svůj názor, otevřel diskuzi, která by sice k ničemu nevedla, ale na druhou stranu by každý z nás mohl dodat to něco málo, které o této situaci ví. Pak by se totiž snížila nevědomost a stupidní polemizování nad věcmi, o kterých většina nemá Ahnung. Já jsem do poslední chvíle mlčela, ale to jen proto, že jsem o tom nevěděla „lautr“ nic. A proto jsem nevedla naprosto zaslepené názory a diskuze na mém Timeline, blogu nebo Instagramu. Spíš jsem si počkala na důsledky, které mohly nastat, a jeden z nich jsem bohužel očekávala. Lidé dostali strach cestovat, pozastavily se zájezdy do Paříže, nebudou se konat trhy ve Vídni… Je tohle všechno dobře?


Před nedávnem jsem narazila na docela zajímavý názor jedné cestovatelky, která otevřeně na svém profilu diskutovala o tom, zdali je na místě se po teroristickém útoku v Paříži bát cestovat. Její názor byl jasný a já se s ním naprosto ztotožňuji – „Dnes je nebezpečno naprosto všude, nevyberete si“.
Je samozřejmé, že odjet na místa, kde se přesně teroristické útoky staly, může vyvolat pocit paniky a strachu. Ale naprosto se uzamknout před všemi možnostmi a neodjet do cizí země kvůli strachu z těchto individuí? Myslíte, že by se vám nemohlo cokoliv podobného stát předtím? Před tím, než jste si změnili své profilové obrázky na facebooku, jak zběsilí začali psát #Prayforparis?

Bohužel vůči těmto postojům mám neskutečnou averzi, místo sezení u PC by si tito jedinci měli sednout a popřemýšlet o tom vzájemně, vyjádřit své názory. A věřte mi, že jsem si touto menší „After attack“ rutinou prošla. Zjistila jsem mnohé, překopala své pohledy na situaci a vytvořila si jasný cíl, a sice že cestovat se musí i přes veškeré situace, které nastanou. Vždycky tu byly, jsou a budou. A i když ne tak extrémní, stále na ulicích mohou číhat lidé podobných rozměrů. Sice na vás nemusí křičet „Allahu akbar“, odpálit se bombou (a věřte, že tohle mám už také za sebou…), ale stále jsou to nebezpeční lidé, kteří vás mohou jakýmkoliv způsobem ohrozit.


Rozhodně nechci, aby tento článek vyzněl tak, že nemám s pařížskými obyvateli a jinými oběťmi teroristického útoku žádné slitování. I já jsem truchlila, většina mých blízkých truchlila. Je to něco strašného, co by se v našich dějinách už nikdy nemělo opakovat. Ale moc dobře víme, že my tomu bohužel nezabráníme. V tomhle je důležité pouze #doufat a #věřit.


*Otevřená diskuze je vítaná. Budu ráda za jakýkoliv názor, ať už negativní nebo pozitivní.