Ležím v posteli. Zahajuji svoji tradiční rutinu a tou
je jako první navštívení Instagramu (odteď se vám budu jevit jako naprostá
instagramová fanatička, ale nebojte, tak horké to zase nebude). Prohlížím si
fotky mých oblíbených youtuberek, mých přátel. Začínám si všímat neobvykle
častého výskytu fotek s Paříží, jejími památkami a podivnými obrázky
s Eiffelovou věží. Hashtag #Prayforparis mě přiměje navštívit internet…
Pak už jsem jen v šoku, běhá mi mráz po zádech, zatajuji dech a doufám, že
je to jen sen. Jenže opak je pravdou, ze dne na den jsem se přesvědčila o tom,
že lidé zkrátka nemají žádné hranice a věřit všem na potkání vůbec není
bezpečné. Od té doby se ze mě tak trochu stal introvert. Introvert, který bude
věřit jen těm, kteří mu přirostli k srdci za sakra dlouhou dobu.
Můj pohled na celou situaci se mění po chvíli, kdy se mí
přátelé na facebooku začali přeměňovat na modro-bílo-červenou. Začala jsem
tlouct hlavou o stůl. Stokrát raději bych byla, kdyby se každý, kdo se k tomuto
„sociálnímu kroku“ rozhodl, vyjádřil k dané situaci, napsal svůj názor,
otevřel diskuzi, která by sice k ničemu nevedla, ale na druhou stranu by
každý z nás mohl dodat to něco málo, které o této situaci ví. Pak by se
totiž snížila nevědomost a stupidní polemizování nad věcmi, o kterých většina
nemá Ahnung. Já jsem do poslední chvíle mlčela, ale to jen proto, že jsem o tom
nevěděla „lautr“ nic. A proto jsem nevedla naprosto zaslepené názory a diskuze
na mém Timeline, blogu nebo Instagramu. Spíš jsem si počkala na důsledky, které
mohly nastat, a jeden z nich jsem bohužel očekávala. Lidé dostali strach cestovat, pozastavily se zájezdy do Paříže, nebudou
se konat trhy ve Vídni… Je tohle
všechno dobře?
Před nedávnem jsem narazila na docela zajímavý názor jedné
cestovatelky, která otevřeně na svém profilu diskutovala o tom, zdali je na
místě se po teroristickém útoku v Paříži bát cestovat. Její názor byl
jasný a já se s ním naprosto ztotožňuji – „Dnes je nebezpečno naprosto
všude, nevyberete si“.
Je samozřejmé, že odjet na místa, kde se přesně teroristické
útoky staly, může vyvolat pocit paniky a strachu. Ale naprosto se uzamknout
před všemi možnostmi a neodjet do cizí země kvůli strachu z těchto
individuí? Myslíte, že by se vám nemohlo cokoliv podobného stát předtím? Před
tím, než jste si změnili své profilové obrázky na facebooku, jak zběsilí začali
psát #Prayforparis?
Bohužel vůči těmto postojům mám neskutečnou averzi, místo
sezení u PC by si tito jedinci měli sednout a popřemýšlet o tom vzájemně,
vyjádřit své názory. A věřte mi, že jsem si touto menší „After attack“ rutinou
prošla. Zjistila jsem mnohé, překopala své pohledy na situaci a vytvořila si
jasný cíl, a sice že cestovat se musí i přes veškeré situace, které nastanou.
Vždycky tu byly, jsou a budou. A i když ne tak extrémní, stále na ulicích mohou
číhat lidé podobných rozměrů. Sice na vás nemusí křičet „Allahu akbar“, odpálit
se bombou (a věřte, že tohle mám už také za sebou…), ale stále jsou to
nebezpeční lidé, kteří vás mohou jakýmkoliv způsobem ohrozit.
Rozhodně nechci, aby
tento článek vyzněl tak, že nemám s pařížskými obyvateli a jinými oběťmi
teroristického útoku žádné slitování. I já jsem truchlila, většina mých
blízkých truchlila. Je to něco strašného, co by se v našich dějinách už
nikdy nemělo opakovat. Ale moc dobře víme, že my tomu bohužel nezabráníme.
V tomhle je důležité pouze #doufat a #věřit.
*Otevřená diskuze je
vítaná. Budu ráda za jakýkoliv názor, ať už negativní nebo pozitivní.
Žádné komentáře:
Okomentovat