"Jako blogerka bych na vojnu s hrdostí šla" - úvahy náctileté

Čtete noviny? Že ne? Ani já nejsem "slečnou", která by pohrdala každodenní vůní recyklovatelného papíru, který nám každý den přináší spousty nových zajímavostí. A už vůbec se nenechám zlákat různými přílohami, které  ve finále obsahují pět stránek o téměř nicotném tématu. Ovšem i já jsem se minulý týden novinami nechala zlákat, resp. hlavně Mladou Frontou Dnes, která mě dokonale inspirovala k dnešní úvaze. A sice jejich týdenní téma - Vojna, válka. Téma bylo úkolem pro žáky středních škol, kteří mají i svoji rubriku v novinách, a sice "Studenti píší noviny". 

Vojna jako taková je pro mě jedním z nejobsáhlejších témat, proto bych se raději zaměřila pouze na nastolení povinné vojenské docházky pro chlapce, hochy, "budoucí muže". A abych se neopakovala po studentech, kteří články na toto téma psaly obsáhleji a daleko zajímavěji, vynechám raději téma, které by pohoršilo více než polovinu dnešní chlapecké populace. Nebudu je považovat za plyšové medvídky jako jeden ze studentů, i když bych někdy velmi ráda. Dejme tomu, že je nazvu chlapci. Tedy ti, kteří o tom, jak to na vojně chodí nemají ani představu. Ale já také ne, snad jen trochu díky filmům a seriálům.

Povinná vojenská docházka je jedním z nejmoudřejších rozhodnutí naší hlavy státu nebo parlamentu či kdo o tom rozhoduje. Věřte mi, že ve věcech politických jsem naprostý skeptik a dokážu říct, že zákony vydává prezident, což je samozřejmě nesmysl. Každopádně říct vám přesně, kdo vydal takové a makové nařízení je pro mě složité tak, jako nalít džus do skleničky aniž by neposkvrnila všechen nábytek okolo.

A abych se tedy neztrapňovala ve věcech politických (což už mám vlastně za sebou), ráda bych vám, čtenáři mého převážně kosmetického a módního blogu, přiblížila pohled jedné takové nadějné blogerky a youtuberky na opětovné nastolení vojenského "režimu".

Víte, jak mám střelbu "nepravou", střelbu "nesmrtící" a střelbu "kuličkovou" přirostlou srdci. Jedná se tedy o airsoft, který je takovým přiblížením bitvy, která pro nikoho nikdy nebyla příjemná. Ale líbí se mi zbraně, ať už pravé, nebo pouze ty airsoftové. A abych se přiznala, jsem na sebe mnohem více pyšná, když mám na sobě výstroj, která je v barvě hnědi a zeleně, než když si vycházím po ulicích v křiváku a slimkách.

A samozřejmě bych využila hned první příležitosti, kdy bych mohla právě křivák a slimky nahradit originální vojenskou výstrojí a vyjít vstříc příkazům a nátlaku od mého velitele. A nešla bych, protože bych chtěla, aby ze mě byla pořádná žena (protože ženy do bitvy přirozeně nepatří), ale protože bych chtěla možná jednou pomoc naší zemi při tom nejhorším. A i když jsem připosránek v mnoha věcech, jako například vlézt do pivovaru plného trubek, v tomto ohledu a činu bych si byla jistá. A ani chvíli bych nepřemýšlela nad tím, jestli vzít Barret do rukou nebo jej přenechat těm, kteří by se jej nikdy nedotkli.

Takže závěrem je vlastně co? Že by nadějná blogerka mohla být nadějnou plukovnicí? Kdepak. Jde mi jen o to dát najevo pohled té dívky, která si již od školky hrála na policisty a vojáky, a má k těmto statečným mužům a ženám respekt. A třeba i doufám, že tento respekt budou mít ke mě jednou má vnoučata, až jim povím (pokud se k tomu opravdu dostanu), jak jednou jejich babička lítala ať už na airsoftových akcích se samopalem střílejícím kuličky nebo na vojně, kde ji vědomě povzbuzoval jeden takový milý velitel.