sobota 23. května 2015

Stereotyp, který za dva roky s radostí změním!

Mí drazí čtenáři,

zajímala by mě odpověď na zásadní otázku, kterou pokládám téměř všem, které po čase poznám. „Jak jste na tom se seznamováním?“ Protože já jsem naprostý extrovert a moc si užívám, když mohu poznat někoho nového, neznámého. Někoho, kdo se může stát mým novým blízkým kamarádem, člověkem, kterému bych se mohla po čase svěřit. A i když si občas pokládám za chybu, že jsem možná až zbytečně otevřená a měla bych se více uzamknout do sebe, užívám si ten pocit okruhu nových lidí, jejichž vlastnosti mohu den ode dne více a více poznávat.

A právě tito lidé mi pokládají otázky, třeba např. odkud jsem, jak mohu dojíždět denně 60 kilometrů do místa, kde studuji? A já si pak pokládám tu samou otázku. Jaký to má vlastně význam? A nebyl by přeci jen lepší intr? Proč každý den sedím dohromady 100 minut ve vlaku, místo toho, abych si mohla alespoň hodinu a půl přispat a jít rovnou do školy? Těch pár důvodů, proč tyto lákavé faktory zavrhuji, vám s radostí povím.


Učím se, jak se nechovat

Denně ve vlaku potkávám lidi, kteří se chovají tak, jak si představuji, aby se lidé chovat neměli. A ano, budu ten zazobaný a znepokojený Čech, který je kritický ke svému vlastnímu národů a hlavně k lidem, kteří jej tvoří. A ano, budu říkat, že Češi jsou zkrátka banda zamindrákovaných a uspěchaných chudáků. A já patřím mezi ně.

Dennodenně se snažíme vše uspěchat, chvíle, které bychom si přáli si nejvíce užít, jsou pro nás spíš na obtíž a místo příjemných procházek městem a jeho přírodními částmi si vozíme zadky v zadýchané městské, která je tak šíleně stereotypní. Místo toho, abychom poznávali ulice, poznávali situace, ze kterých se můžeme poučit, se necháváme zlákat útratou několika málo peněz, které investujeme do prostředku, který by přitom vůbec nemusel existovat. Kdyby Češi nebyli líní. Kdyby raději sedli na kolo a vyjeli. Kdyby, kdyby, kdyby…

Učím se, jak přemýšlet sama nad sebou

I když bych občas telefony nejraději zahodila, zničila a zadupala, děkuji za ně. Děkuji za to, že je můžu využít k poslouchání písniček a děkuji za to, že hudba mě přiměje přemýšlet sama nad sebou. Každým dnem poznávám kousíčky toho, čeho bych jednou chtěla dosáhnout. Plánuji si, jak zvládnout cesty, kterými se denně snažím prodrat a stále neúspěšně se vracím na začátky a marnivě přemýšlím, jak úspěšněji docílit nějakého konce. Cesty vlakem mě inspirují a dopřávají mi mnoho času, při kterém si mohu užít trochu soukromí se svým vlastním životem.

Učím se, jak neskončit

Zní to divně, nesmyslně a neúplně? Stejně jako ježdění městskou dopravou je i jízda vlakem neskutečný stereotyp, který mi dodává jistotu, že to budou jen čtyři roky, co budu takhle dojíždět. Protože pak přesídlím tam, kde si budu moc tu hodinu a půl, ne-li víc, přispat. A stereotyp mě také utvrzuje v tom, že chci změny, kterých ráda docílím po tom, co dodělám tuhle zatraceně skvělou střední (přívlastky zatraceně skvělou nemyslím ironicky, tu střední opravdu miluju!!!).


Takže vnímejte ježdění ať už vlakem, nebo autobusem, jako přínosnou „aktivitu“, která vám může mnoho dát. Protože jak často si dvakrát za den můžete najít těch 50 minut jen pro sebe? Ale pozor!!! Jízda autobusem nebo vlakem je vhodná jen opravdu v krajních situacích! Pokud máte dům 2 kilometry od školy, opravdu není potřeba „emhádéčka“ využívat. 



Žádné komentáře:

Okomentovat