čtvrtek 17. dubna 2014

Umírají má záda ze cvičení a jak to mám ve svém životě? Aneb zase další deníček!

Zdravím,
Že by opět deníček? Dlouho tu nebyl. Častokrát tu byly články v podobě úvah, rad a tipů, ale ani jeden osobnější článeček. No co, tak dnes to napravíme, nebo ne?

Dřívej jsem na blogu vedla takové fotočlánky, které jakoby nahrazovaly můj instagram, který dnes mám, a tudíž takové články nemá cenu tvořit. Pokud byste chtěli vidět více fotet z mého soukromí, pokochat se nad mými kosmetickými miláčky a jídlem, tak hurá na můj instagram: mis_sebistkova. Myslím si, že většina fotek tak nějak napovídá, co se v mém životě děje.

Různé události, to co se stalo a nestalo, jsem popsala v mém novém videu, a proto by pro mě a jistě i pro vás bylo únavné to znovu rozepisovat, protože vím, že většina lidí se raději jukne na nové video, než si přečte článek. Hold to se čtěním trochu vázne.

Můj osobní život je můj osobní život, možná proto se s vámi o něm moc tady rozkecávat nebudu, ale co bych vám ráda přiblížila, jsou mé pocity. Ani nevím, jakou mám v poslední době náladu, ale cítím, že vše bych mohla dotáhnout na vrchol. Cítím v sobě jakousi vnitřní výhru, která mi pomáhá k tomu si věřit, ať už ve škole nebo v blogu nebo v obyčejných všedních rozhodnutích. (Dát si chleba nebo housku... chápete.) Ale také si věřím v tom, že není třeba mít špatnou náladu. Není třeba si stěžovat nebo se cítit provinile. Protože k tomu nemám žádné důvody. Cítím se svěže, odpočatě, sice trochu nemocně, ale stačí pár čajů a je to rázem pryč.

Autor

Od té doby, co cvičím se ale zhoršuje můj fyzický stav. Zní to divně? Mě neskutečně, protože jsem čekala, že jakmile se začnu hýbat, vše mě přestane bolet. Opak se stal pravdou a já každé ráno poslouchám, jak mi každičký kloub křupe, při jakémkoliv pohybu. To není ještě tak hrozné oproti zádům, která trpí. Při sklapovačkách mi pravidelně prokřupuje cosi v kříži, a já nevím, jestli s tím můžu cvičit nebo jít k doktorovi? A to nemluvím o modřinách, které se mi dělají na kůži v oblasti páteře. Bojím se cvičit, ale vím, že když přestanu, už se k tomu nevrátím... A tak doufám, že jednoho dne nezůstanu se skoliózou a nebudu moc dělat téměř nic.

Ale naštěstí to nějak nehrotím, cvičím dál a doufám. Náladu a radost mi to nijak nekazí, neohržuju své okolí náladavostí a možná hlavně díky tomu jsem sama se sebou spokojená. Zatím.