neděle 8. června 2014

Můj denní stereotyp - úvahy náctileté

Vstávám v pět ráno... Navlékám si legíny, triko a bez vyčištěných zubů s neupraveným culíkem vybíhám ven, čerpám každičky čistý vzduch po bezesné noci a pomalu se ponořím do hlasité, rytmické hudby. Sleduji své nohy, porovnávám jejich rychlost, kterou ale nenabírám, po ránu se šetřím. Dobíhám k malému altánku a pozoruji rybník, který je stále zahalený mlhou po teplé noci, která je následována chladnějším ránem. Užívám si slunce a říkám si, zda-li je možné, že ranní slunce tolik "paří". Raději myšlenky odkládám stranou a s klidným oddechováním protahuji své polámané a přeležené tělo.

Snídaní hřeším, ale je mi to jedno, potřebuji se nějak nabudit a potřebuji svému dni dodat několik gramů cukru, od toho to hřešení je. Proto ráno zajídám perníkovou bábovkou, zapíjím ji sladkým černým čajem a je mi vše fuk. Dívám se na nová videa, sleduji moji oblíbenou holandsko-českou youtuberku a můj mozek začíná pomalu zapínat. Uvědomuju si, že je dnes škola.

Navlékám na sebe předpřipravený outfit a směju se kombinacím, kterými na sebe kousky nenavazují. Ale nevadí mi to, nikdy jsem nebyla fešn-mák. Koupelnu přivítám s náručí a konečně si vyčistím zuby, opláchnu se a opět se vrátím do mého království, kde vytvořím novou fasádu na můj obličej, která nevystraší téměř každého kolemjdoucího. Jen někoho. Poslední přípravy vrcholí a já utíkám na vlak, který mi jede za pět minut. Děkuji za pouhých 100 metrů, které mě dělí od nádraží, téměř každý den. Protože jinak bych mohla pokaždé mému vlaku, který směřuje do mého neoblíbeného města, maximálně zamávat.


Společnost ve vlaku je pokaždé stejná, pokaždé ji stejně pozdravím, někdy prohodím pár slov, ale jinak mlčím. Spíš se těším na chůzi, kde si budu moc soukromě popovídat s kamarádkou, která mi dělá ve vlaku příjemnou společnost, ale bohužel na ni nemám tolik času, jako právě při cestě z vlaku do školy. Každý den vytahuji z batohu jiné desky, jednou je to čeština, podruhé němčina, potom zase ZSV. Ale každý den se alespoň na jeden předmět připravím nebo si zopakuji látku, která mě minulý den dvě hodiny otravovala a unavovala můj mozeček.

Vše završím sluchátky v uších a v tu chvíli dochází k tomu nejlepšímu. Krajina, Armin van Buuren, jen já a zvířata tam někde venku. Člověk by si nikdy běžně nevšiml, jak nádherná krajina a les a vše, co je kolem nás, dokáže být. Já se ale snažím o nic nepřijít a vychutnávám si každý skok zajíců, srnek a mávání křídly čápů.

A když si každičký den takové "atmo" připomínám, říkám si, proč si na všechno stále stěžujeme. Máme nádherné životy, s nějakými komplikacemi, ale to vše, co je kolem nás, je zkrátka bezstarostné. Tak proč si z takových pozitiv nevzít příklad? Proč se ubíjet samolítostí?