úterý 17. června 2014

Začíná mi do hlavy lézt naivita z jídla . úvahy náctileté



Nazdárek,

zdravá strava a nové nasazení zdravého životního stylu mě převrátily vzhůru nohama. Vlastně vše, co nyní jím, je pro mě naprosto nové a tak trochu nechutné. Vlastně, těžce si na nějaká ultra-zdravá jídla těžce zvykám, a pokud mají mé spolužačky k svačině normální rohlík se šunkou a máslem, ráda jej ochutnám, což bych dřív rozhodně nedokázala, protože má mamka dělala naprosto totožné svačiny, které mi lezly na nervy. Pamatuju si, jak jsem si řekla, že se nikdy nebudu omezovat v jídle, budu jíst vše, ale v menších dávkách. Pak to vše přestoupilo na naprosto odlišnou úroveň a dnes se přistihnu, když odmítám mé oblíbené koláče, buchty nebo tlačenku s cibulí. Takhle daleko jsem to rozhodně dotáhnout nechtěla.

Každopádně stále nedržím dietu, která je pro mě snad tím nejnevýznamnějším zabijákem na světě. Jídlo jako takové by si měli lidé vychutnávat, užívat a rozhodně by u něj neměli řešit kalorie, tuky, apod. Nedržím dietu, nesnažím se o to zhubnout co nejvíce kilo a neomezuji své tělo před zbytečnými tuky, protože stále si pochutnám na kuřecím masíčku osmahnutém na oleji. Tomu zkrátka nikdy neodolám.


Co je ale horší je má naivita, která stále stoupá a stoupá. Mám výčitky svědomí téměř z každého jídla, které sním, když nemám. Snažím se dodržovat časové intervaly, jíst pětkrát denně, ale když se najím víckrát, nadávám si a nemám se za to ráda.  K čemu takové začátky navazují? Že by v omezování se, výčitkám a nenávistím sama sebe? Nikdy jsem nechtěla k něčemu takovému docílit, ale bohužel je to tak a já bych se ráda vrátila na ten bod, kdy jsem si s radostí kupovala avokáda, zeleninu a žampiony a měla ze sebe radost. Myslela jsem, jak po těchto jídlech budu zdravá, odpočatá,… Dnes i z těchto zdravějších surovin mám výčitky a to rozhodně nenasvědčuje něčemu dobrému. 

Každopádně cvičím již rok. Rok se držím na klasické úrovni nic nepřehánět a věřím tomu, že vše je k něčemu dobré. Cvičím stejně jako před rokem, nemučím se a snažím se. Ale jídlo je momentálně mým největším zabijákem, který mojí náladu a radost bohužel kazí. Proto děkuju za každou trpělivost mého přítele, který se snaží mi jídlo nevnucovat, protože ví, že odmítnu.

 Začnu s tím něco dělat, ale nejdříve si musím urovnat v hlavě, kdo vlastně jsem a co si mé tělo přeje.