neděle 2. listopadu 2014

Když se vše posere a pak těžce napravuje... - úvahy náctileté


Sníme každým dnem. Každým dnem doufáme v to, co nás naplňuje, čeho si přejeme jednou dosáhnout. Já například sním o tom, jak jednoho dne budu studovat vysokou školu v Jindřichově Hradci, jak jednou navštívím koncert Dymytry a zapařím si na Armina van Buurena. Jak jednou dokážu představit projekt před celou školou nebo zavítám do Macu a koupím si tvářenku. Každý musíme snít, protože jinak by náš život nebyl naplňován něčím pozitivním, fiktivným a nereálným.

Jenže občas se takové představy a sny pokazí jednou maličkou pitomostí, která může narušit vztahy, dobrou pověst před ostatními blízkými nebo usměvavá přivítání po dlouhé době. A když jsem tak seděla na posteli a čekala, co přijde, říkala jsem si, jestli si vůbec zasloužím snít. Jestli si vůbec zasloužím mít nějaká přání splněná, jestli mám právo na to si je v hlavě uchovávat.

Pak jsem se zvedla, podívala se do zrcadla a uvědomila si, že snít je to nejdůležitější, co naše myšlenky může naplňovat. A každý má právo takovou myšlenkově nenáročnou činnost denně provozovat. A nejde o to, zda-li si ji může zasloužit nebo ne. Protože to, co si v hlavě tvoříme, je pouze naše maličkost, do které nikomu není.

A když jsem tak přišla po víkendu plném radosti a ztrát domů, řekla jsem si, že je potřeba začít nanovo. Vzít si příklad z moudrých slov mých drahých, nenechávat se očarovat doznívající pubertou a nesnít jen o pitomostech. Je potřeba začít trochu vážněji žít a nedovolit osudu vše totálně posrat. Protože pak takhle sedíte na té posteli a říkáte si, co horšího se mohlo ještě stát. A co všechno bych dala za to, kdybych všechny mé sny mohla vymazat jen kvůli tomu, abych napravila čin, který nadobro pokazil mé oblíbené cesty do nejkrásnějšího města.

Tento víkend mi mnohé dal a já nyní vím, že až příště budu mít chuť opět všechno totálně posrat, nebude to můj nejbližší, který to odnese. Budu to já, mé černé svědomí a pár minut v koutě na uklidnění. Protože až pak budu chtít vyřknout ona slova, budou alespoň vztahůneničitelná a dospělejší, než byla doposud.


Článek je pouze přemýšlející, více deníčkovský a dočasné neaktivity doplňující. Omluvte mi, že nepíšu, ale až se vrátím ze země neznámé, napíšu vám o tom, jak jsem se v ní měla. Prozatím se mějte krásně. J Nebo tedy alespoň lépe, než já…