pátek 7. listopadu 2014

Osvětim mě dostala na kolena... - pouze pro silné povahy

Nejdříve se mi nechtělo. Z pohledu mé mamky, který se podobal pocitům „Nevím jestli je má dcera normální“, jsem dostala smíšené pocity a nevěděla, jestli přihlášku podat. Ale nakonec jsem do sborovny šla a zájezd do Osvětimi potvrdila.

Zdravím vás u dnešního článku, který bude plný smíšených pocitů z nepříjemné návštěvy koncentračního tábor Osvětim (čti Osvěčim) a příjemné návštěvy Krakowa (čti Krakúwa). A protože mám taťku, který by vám mohl převyprávět průběh druhé světové války nazpaměť, jsem i já nejspíš zdědila tu neskutečnou zvídavost o těchto několika letech krutých a nepříjemných dnů.


Naše cesta se nesla v duchu srandovních vyprávění našich řidičů, Romana a Romana. Jeli jsme Student Agency autobusem, tudíž jsme si lepší komfort nemohli přát. Po devíti hodinách cesty jsme konečně přijížděli na místo, které mě na první pohled nepříjemně znechutilo. Polsko se mi nelíbí, popravdě jsem chvílemi měla pocit, že se vyskytuji v Rusku. Ovšem památky v centru Krakowa byly obdivuhodné, ale stále ne tak fantastické jako ve Vídni.

O dni v Krakowě vám asi říkat moc nebudu, prošli jsme pár míst, ubytovali se v krásném Hostelu a psychicky se připravovali na druhý den. Nikdo jsme nevěděli, že nás bude čekat něco tak … nedokážu to popsat.

Osvětim mě na první pohled, ač to zní nejspíš krutě, zaujala. A docela se mi i líbily baráčky, které se nacházely uvnitř areálu. O to horší byly vernisáže plné vzpomínek na židy a všechny, kteří museli tyto krutné dny, měsíce i roky, trpět. Prosklená vitrína s dvěma tunami vlasů mě přiměla svůj žaludek nutit, aby se nerozhoupal a nevyvrátil mou snídani ven.


A pak to vše přišlo. Vše jsem si začala uvědomovat. Číst o těchto krušných dobách, sledovat filmy a dokumenty, učit se o všem ve škole… Nic není tak reálné jako to vše vidět na vlastní oči. Chodit po cestách, po kterých před cca 60 lety chodili lidé nuceně umírat. Do plynových komor.

Potom nastala ta chvíle přemýšlení, ignorace výkladu a pouhé dumání nad vlastními pocity a myšlenkami. S knedlíkem v krku a suchem na jazyku jsem procházela také pracovní tábor, zde jsem už úplně ztratila slov.

Víte, když navštívíte místo, kde dříve umírali STA TISÍCE lidí, nezbývá vám nic jiného, než popřemýšlet nad sebe samým. A já se této filozofující činnosti věnovala téměř celou cestu zpět domů. Závěrem byl snad jen názor, že trápit se hladověním, anorexií a bulimií (které já zásadně nenávidím), je hnusné a neférové vůči těm, kteří vážili 25 kilo. NEDOBROVOLNĚ.


Jela jsem do Osvětimi se dvěma velkými cíli. Nejen, že jsem si chtěla urovnat myšlenky v hlavě a udělat si obrázek nad  hladem „trpící“ (některou) mládež, ale také vzdát úctu a respekt těm, kteří na tomtéž místě stáli. Nedobrovolně se smrtí v očích.