úterý 1. července 2014

Ztráta dechu při výročí vztahu s mým přítelem!

Zdravím mé milé čtenáře a čtenářky,
mé srdce dnes zajásalo. A to nespočetněkrát. Jsem tou nejšťastnější přítelkyní, holkou, dítětem i slečnou, studentkou, obyvatelkou, dcerou, vnučkou, sestrou,... Zkrátka a jednoduše mě dnes přítel dostal a to doopravdy. Dnešní den je pro nás velmi významným dnem, a sice oslavujeme výročí našeho tříletého vztahu. A protože jsem velkou organizátorkou a plánovačkou v našem vztahu převážně já, dnešní den jsem nechala právě na Michalovi, který měl za úkol připravit něco pestrého, na co budeme s radostí oba vzpomínat.


První informace o tom, že si mám připravit kolo mě trochu zhrozila, protože já a kolo nejsme velcí přátelé. Je sice pravda, že delší "štreky" ujet dokážu, ale pak kolo nechci alespoň měsíc vidět. Jsem hold pro aerobní cvičení jako je běh (nevím, jestli se do aerobního cvičení počítá i kolo) a samozřejmě posilování. Ale přítelovi jsem věřila, protože vím, že on je na tom stejně jako já, takže jsem počítala maximálně s dvaceti kilometry tam a zpět dohromady. To, že dnes na mě vybafl s tím, že pojedeme pouze tam dvacet kilometrů, mě vcelku zaskočilo a já málem upadla do mrákot. Ale byla jsem statečná a v devět hodin spolu s ním nasedla, vstříc nádhernému Terčinu údolí u Nových Hradů.


Jako malá jsem se samozřejmě těšila na vodopád, který je obrovskou dominantou celého údolí, ale to nebylo vše. Přítel mi před odjezdem oznámil, že dnešek bude dnem darů a já dostanu svůj dárek k narozeninám. Proto jsem k vodopádu hnala jak pes, abych dostala to, co si pro mě Michal škudlí bůh ví jak dlouho. A pak to přišlo, nastala další chvíle, kdy jsem opět upadla do mrákot.

 Při cestě zpět jsme navštívili dokonalou restauraci!

Kožené pouzdro mi naznačilo, že budu mít konečně kvalitní fotky na blogu, protože jsem byla obdarována roztomilým a nádherným Nikonem Coolpix S3500, který je prťavoučký, nádherňoučký a je zkrátka k sežraní. A já asi na 2 minuty ztratila slov, nemohla jsem dýchat a jen na přítele nepochopitelně koukala, jakože jestli si ze mě náhodou nedělá zadnici, ale on to myslel vážně.


A pak jsem chodila a fotila, užívala si pocit, kdy jsem v rukou držela foťák, který byl jen můj, pro mé potřeby, pro vás, pro kvalitnější fotky, pro blog a pro mojí maličkatou kariérku. Lidičky, já se zamilovala a nejen do foťáku. Jsem opět v té části vztahu, kdy jsem jako o tři roky mladší omámeně zírala na přítele s domněním, že to bude láska na celý život. A ono ejhle, stále se takového hesla držíme.

A jako bonus strašlivá číča na závěr!