neděle 18. května 2014

Nemám pro sebe čas, ale nic mi v životě nechybí - úvahy náctileté

Mí milí čtenáři,
také se vám někdy stává, že teprve po dlouhé době u naprosto formální a všední činnosti si uvědomíte zásadní věc, kterou v naprostém chaosu nedokážete postřehnout? No, já takové situace zažívám celkem často a i když se to možná nezdá, v chaosu žiju téměř poslední dva roky. A tak jsem si při dnešním vysávání uvědomila, že mám konečně dnes na sebe opravdický čas a můžu si s chutí odpočinout. No, jen zřídka do té doby, než jsem vyběhla vstříc mým novým botám do lesa a uběhla krásných pět kilometrů. Já to ale za odpočinek kupodivu beru, protože jsem si byla schopná utřídit si myšlenky v hlavě.

Buď se učím, nebo cvičím, potom jsem s přítelem a nakonec se ségrou. Takhle vlastně vypadají mé dny, kdy vlastně neznám ani samu sebe. Nemám čas si nalakovat hloupé nehty, protože si čtu knížku, kterou musím vrátit spolužačce. A když už jsem do ní zažraná a slibuji si, že po půl hodině se od ní odtrhnu a půjdu si nehty nalakovat, nejde to, protože mě knížka zaujala natolik, že ji nejsem schopná opustit.

Když chci natočit video, bohužel pokaždé je doma mamka a já nemám ani trochu soukromí na to, abych pár minut, které mi zbývají do konce videa mohla dotočit. Tudíž ta neaktivita na youtube, která mě velmi mrzí, ale naštěstí si to vynahrazuji zde, na blogu.


A když se chci podívat na všechna videa mých youtuberek, která dohromady dávají asi tak dvě hodinky, nemůžu, protože se musím učit chemii, která dvě hodiny učení zabere. A tak se na youtuberky a jejich videa dívat nemohu a místo celovečeráku tupě civím do chemie.

Když jsem ale dnes nadšeně doběhla do vysněného cíle plného bláta a kravských exkrementů, uvědomila jsem si, že vlastně nalakované nehty mi neudělají takovou radost, jako šťastný konec knihy nebo nadšený smích mé neteře. Stokrát více radosti mám z jedničky z chemie, nad kterou jsem strávila dvě hodiny, než sledování kosmetiky na videu, které mám v poslední době po krk. A když už není možnost natočit video, alespoň si tu půlhodinku popovídám s mamkou, protože značně postrádám její kontakt, který jsme spolu nikdy moc neměly, a tak se to snažím v poslední době napravovat.

A tudíž jsem dnes po doběhnutí a při poslechu krásné písně došla k závěru, že mi v životě nic nechybí. Mám skvělé přátele, se kterými si konečně nemusím dělat hlavu tak, jako celých devět let na základní škole, mám alespoň stálou chuť na ťukání klávesnice těchto žvástů pro vás, mám skvělou rodinu, i když někdy komplikovanou a úžasného přítele, který mě podrží v těch nejdůležitějších situacích. A taky mám sílu do zdokonalování sami sebe, což je krásný dar, který mě dnes přiměl k tomu, abych si utřídila myšlenky právě při tak dlouhé štrece.